„Co dělat, takhle to prostě je.“ Tato věta je českým ekvivalentem stoicismu. Nejde o rezignaci – jde o realismus s nádechem ironie. Češi nevěří, že svět lze změnit velkými gesty. Věříme, že ho lze přežít – s humorem a dobrým pivem.
Oznámení
Tento postoj má kořeny v historii: Habsburkové, nacismus, komunismus – vždy jsme byli „pod někým“. A naučili jsme se: velké naděje vedou k velkým zklamáním. Lepší je očekávat minimum – a těšit se z malých radostí.
V práci se to projevuje jako „dělej, co musíš, ale nevěř slibům“. Šéf říká, že bude bonus? „Jo, jasně…“ Nikdo nevěří, ale každý udělá svou práci. Ne kvůli loajalitě, ale kvůli vlastní důstojnosti.
V politice je tento fatalismus nejsilnější. Volby? „Stejně to nic nezmění.“ Protesty? „Kdo chodí na demonstrace? Jen studenti a blázni.“ A přesto – když dojde k extrémnímu nespravedlnosti, Češi se postaví. Jako v roce 1989. Ale jen tehdy, když opravdu musí.
