V české společnosti se mnoho říká mezi řádky. Nejsme země velkých gest ani hlasitých prohlášení. Naopak – hodnotíme skromnost, sarkastický humor a schopnost „nekecat“. Když někdo mluví moc, automaticky budí podezření. Lepší je mlčet, poslouchat a jednat. Tento přístup je hluboce zakotven v našem mentálitě – od vesnice po kancelář.
Oznámení
„Chlapská přímota“ je často omylně považována za hrubost. Ve skutečnosti jde o upřímnost bez zdobení. Český muž řekne: „To je blbost,“ místo „Možná bychom to mohli zvážit jinak.“ Není to nezdvořilost – je to úcta k času druhého. Podobně ženy často komunikují prostřednictvím činů: uvaří polévku, když je někomu smutno, nebo vytřou podlahu, když jsou naštvané. Slova jsou zbytečná.
V práci se tento styl projevuje jako „nekecej, dělej“. Nadřízený, který chodí kolem a povídá si, je podezřelý. Skutečný respekt si získá ten, kdo umí vyřešit problém tiše a efektivně. Schůzky? Radši krátké a k věci. Powerpointové prezentace? Jen pokud je to nevyhnutelné.
V rodině vládne podobná dynamika. Otcové často vychovávají „pohledem“. Děti vědí, že když táta zvedne obočí, je to horší než křičet. A matky? Ty vědí, že když řeknou „Udělej, co chceš,“ ve skutečnosti myslí: „Uděláš, co ti řeknu.“
