Humor je naším jazykem. Ironie, sebeironie, černý humor – vším zmírňujeme napětí. Když něco selže, řekneme: „No jo, tak to dopadlo, jak to dopadá.“ Nikdo se nezlobí – naopak, smích sjednocuje. Ale pozor: cizinec, který se snaží být „vtipný“ o českých vlastnostech, rychle narazí na zeď. Naši vtipy si můžeme dovolit jen my.
Oznámení
Tato komunikace má i stinnou stránku. Mnoho konfliktů se neřeší, ale „zahání“ do kouta. Lidé trpí v tichosti, místo aby šli k psychologovi. Terapie je stále trochu tabu – „to je pro blázny“. Přesto se pomalu měníme, hlavně mladá generace.
V obchodě nebo na úřadě očekáváme stejnou přímou komunikaci. „Nemáme“ je lepší než „podívám se, jestli bychom něco nenašli“. Češi ceníme čas a nenávidíme fóry.
Na venkově je tento styl ještě výraznější. Tam stačí kývnout hlavou nebo zvednout ruku. Slova jsou pro městské. Venkovský člověk ví, že když soused potřebuje pomoc, přijde. Bez volání, bez slibů.
Dnes, v době sociálních sítí a globální komunikace, se tento styl narušuje. Mladí lidé jsou otevřenější, emocionálnější. Ale jádro zůstává: radši ukážeme než řekneme.
A možná je to právě tato tichá upřímnost, která nás drží pohromadě – i když se nikdy nahlas neřekne, že na tom záleží.
